Ostrov majáků. Ale také Strážní ostrov, Ostrov hrůzy, Ostrov mnoha ztroskotání nebo Ostrov žen. To všechno je Ile d’Ouessant, nejzápadnější z bretaňských ostrovů.
Je to kouzelný ostrov – pokud je příznivé počasí. V Brestu brzy ráno nastupujeme na trajekt a míříme směrem na západ. Nejprve podél pevniny až k majáku Saint Mathieu, poslední známce civilizace před vyplutím na oceán. Cestou ještě zastavujeme na ostrůvku Molène a pak už začíná vykukovat první maják – Kéréon.
Kéréon patří do kategorie takzvaných „pekelných majáků“, jež mezi strážci majáků patřila k nejobávanějším. Není divu. Jako „peklo“ se označují majáky postavené na podmořské skále, tedy bez sebemenšího kousku pevniny a tedy bez jakékoliv možnosti stavbu během služby opustit. A za bouře, kdy vlny dosahovaly až k jeho hornímu patru (více než 40 metrů nad hladinou moře), musela být taková služba opravdu peklem. Nejedná se přitom o nijak dávnou minulost. Strážci se na tomto majáku střídali až do roku 2004, kdy byl (jako poslední) automatizován.
Kéréon hlídá obávanou úžinu Fromveur, známou nevyzpytatelnými a silnými proudy. Na druhém konci této úžiny se nachází maják La Jument, ze stejné kategorie jako Kéréon. Maják La Jument proslavila zejména fotografie z roku 1989 – tehdejší strážce majáku Théodore Malgorn během bouře zaslechl zvuk vrtulníku a v domnění, že se jedná o záchrannou výpravu, vyšel ven. Právě v tom okamžiku ale do majáku narazila obří vlna a Malgorn jen tak tak stihl utéct do bezpečí. Ve vrtulníku ovšem seděl „jen“ fotograf Jean Guichard – a tahle fotka pak obletěla svět. To je ona:
Vraťme se ale zpět na naši loď. Po 2,5 hodinové plavbě připlouváme na ostrov do zátoky u majáku Stiff. Maják z roku 1695 je druhým nejstarším dosud aktivním majákem v celé Francii. Po dvou „pekelných“ majácích je tenhle označený jako „očistec“ – je postavený na ostrově a služba na něm je tedy komfortnější.
Z přístavu se vydáváme pěšky do městečka Lampaul, které je jakýmsi hlavním městem ostrova. V blízkosti je i jedna z pláží, protože ale není zrovna počasí na koupání, pokračujeme na západní cíp ostrova, k majáku Nividic. Čím víc se k němu blížíme, tím je pobřeží divočejší, s obrovskými žulovými balvany na pevnině a ostrými skalisky v moři.
A ač je Nividic jen kousek od pevniny, přístup k němu po moři byl vždy komplikovaný. Proto se rozhodlo o realizaci (ve své době) unikátního projektu zásobovací lanovky a zároveň přivedení elektřiny z pevniny kabelem zavěšeným na dvou betonových pylonech. Ty jsou dnes nepoužívané, opuštěné a jen podtrhují celkový dojem bezútěšnosti tohoto místa. Přesto si maják Nividic schovává jednu zajímavost – na samé jeho špici balancuje heliport, dnes využívaný při údržbě majáku. Nic pro osoby trpící závratí.
Od Nividicu už je to podél pobřeží jen kousek ke zlatému hřebu dnešní procházky – jednomu z nejvýkonnějších majáků na světě, Phare du Créac’h. Tento strategický maják ohlašuje začátek průlivu La Manche a zároveň v dnešní době dálkově ovládá chod všech ostatních majáků kolem ostrova Ouessant. Navíc ve svých útrobách schovává jedinečné Muzeum majáků a námořní signalizace – rozhodně stojí za návštěvu! Dozvíte se tu vše o úskalí stavby majáků, o historii ostrova a osudech lodí a samozřejmě nechybí ani detailní informace o různých typech optických soustav a jejich využití.
Plni dojmů se vracíme do přístavu, kde už čeká loď na zpáteční cestu. Moře je stále ještě klidné – naštěstí, protože po prohlídce muzea majáků si uvědomujeme, že to není samozřejmost. Plavba při zapadajícím slunci je snad ještě hezčí než ranní romantika v mlze, a přesto jsme rádi, když nás opět přivítá pevnina a na ní maják Saint Mathieu, mezi strážci označovaný jako „ráj“ – pohodlně přístupný, na obydleném kontinentu.
Celkem chápeme radost, jakou museli mít bretonští rybáři, když při návratu z lovu viděli jeho světlo. Pro nás suchozemce to byl nádherný den, plný zážitků – ale přeci jen, je příjemné zase cítit pevnou zem pod nohama.