Francie jinak

O kráse nezávislého cestování po francouzském venkově

Pěšky nejznámějším kaňonem

Konečně! Po 10 letech od první návštěvy Provence byl tenhle kaňon konečně jednou tak blízko, že se vyplatilo tam zajet. Během těch 10 let jsme byli v Provence několikrát, na různých místech, ale odlehlost Verdonu nás vždycky odradila. Dovolenou chci strávit venku, v přírodě, nikoliv dlouhými přejezdy autem…

Verdon, či Grand Canyon du Verdon, je bezpochyby jedním z největších lákadel nejen v Provence, ale i v celé Francii. Soudě podle programů poznávacích zájezdů se tu zastaví snad každá cestovka, která se dostane „na dostřel“. Proto jsme si pro náš výlet vybrali červen, ještě před sezonou, a doufali jsme, že náročnost plánované stezky většinu lidí odradí.

Brzy ráno tedy míříme přes osluněné hory a mlhou pokrytá údolí na začátek kaňonu, místo zvané Point sublime. Je to jedna z nejznámějších vyhlídek na kaňon, my si ji ale necháme až na odpoledne a teď rychle míříme na autobusovou zastávku, aby nám ten jediný denní spoj neujel. Autobus nás vezme na druhý konec kaňonu, k chatě Chalet de la Maline. Cesta probíhá bez zvláštních příhod – ovšem pouze do okamžiku, kdy přijíždíme k cílové zastávce a – autobus tam nezastaví.

Jsme u Chalet de la Maline, na samém okraji kaňonu a řidič se evidentně rozhodl si jízdu trochu „užít“. Zrychluje a míří na úzkou vyhlídkovou silničku vedoucí po okraji srázu – ovšem v protisměru! Slabší povahy omdlévají, silnější jen sedí s vytřeštěnýma očima a já přemýšlím, jestli si dělá srandu nebo máme jen pořádnou smůlu – vzhledem k tomu, že je řidič snědší pleti s hustým plnovousem, už vidím ty titulky… Po pár set metrech naštěstí zpomaluje, ale místo, aby nás vysadil, se na té úzké cestě začíná otáčet! Sedět v autobusu, který couvá nad okraj kaňonu, je opravdu zážitek…

Naštěstí jsme to přežili, u chaty jsme konečně mohli vystoupit a nechat hladinu adrenalinu trochu klesnout. Jestli to mělo být nabuzení na dlouhou túru, která nás čeká, tak tedy děkuji pěkně.

Teď ale zpátky k naší cestě. Právě zde začíná naprostá klasika, 15km dlouhá stezka Blanc-Martel, která nás provede celým kaňonem. Je pojmenovaná po prvních odvážlivcích, kteří dno kaňonu v roce 1905 prozkoumali. Tehdy jim cesta z jednoho konce na druhý zabrala čtyři dny, tak doufejme, že my ji zvládneme rychleji. Začátek cesty lemují informační cedule, zdůrazňující náročnost trasy, důležitost odpovídajícího vybavení a upozorňující na absenci „únikových cest“ – slovní spojení „sans échappatoire“ se od této chvíle natrvalo usadilo v mém slovníku.

Důraznost upozornění na náročnost stezky je spíš úsměvná – ale zřejmě je potřeba, protože se každý rok najdou lidé, kteří se do kaňonu vydají v sandálkách nebo bez jídla a vody.

Patnáct kilometrů se nezdá příliš mnoho, ale zjevně se každý rok najde dost lidí, kteří trasu podcení. Náročnost nespočívá jen v délce, ale hlavně v převýšení, které činí kumulativně cca 1400 metrů. Tj. je to, jako byste tento 700 metrový kaňon vyšplhali dvakrát. K tomu přidejte provensálské vedro a hned máte túru pořádné obtížnosti – pro trénované turisty nic výjimečného, ale procházka městským parkem to není. A protože levnější než záchrana nepřipravených návštěvníků je prevence, dole v kaňonu se pohybují průvodci, kteří pro jistotu kontrolují adekvátnost vybavení (dobré boty, dostatek vody a jídla). Zkrátka daň popularitě Verdonského kaňonu. Ale nemusíte se bát, že by vám otvírali batoh – jen se zeptají.

Od Chalet de la Maline nás nejprve čeká prudký sestup až na dno kaňonu, k řece Verdon. Je to jižní svah, tzv. adret, takže si můžete všimnout typické středomořské vegetace s převažujícím zastoupením provensálských dubů – dubu cesmínovitého (Chêne Vert) a pýřitého (Chêne pubescent). Mimochodem, oba druhy jsou jedněmi z nejlepších „lanýžových“ stromů. Najít lanýž v divoké přírodě by byl spíš zázrak (rostou pod zemí a jsou poměrně vzácné), ale pokud někde uvidíte evidentně udržovaný hájek těchto dubů, můžete si být jisti, že se jedná o lanýžovou „plantáž“. Vstup nedoporučuji, vzhledem k cenám lanýžů si majitelé své stromy pečlivě hlídají.

Dole u řeky nás naopak čeká příjemný chládek bukového lesa. Normálně by bučina měla začínat až kolem nadmořské výšky 1000 metrů, ale vzhledem k sevřenosti údolí našly buky tu správnou kombinaci nízké teploty a vysoké vlhkosti i zde, uprostřed rozpálené Provence.

Typický obrázek ze stezky Blanc-Martel – skály, bujná vegetace, střídání světla a stínu…

Po pár kilometrech podél tyrkysové vody a vápencových útesů přicházíme k první z několika jeskyní, které se zde nazývají „Baume“. Baume aux Boeufs je něco mezi jeskyní a obrovským převisem a název je odvozen od nálezu pravěkých hovězích kostí. Další jeskyně (psí, holubí, hrdličková) jsou znatelně menší a těžko říct, jestli i jejich názvy odpovídají kosterním nálezům… Kousek za Baume aux Boeufs odbočuje z hlavní stezky pěšina k místu „La Mescla“, které v provensálštině označuje soutok. Přítokem Verdonu je zde říčka L’Artuby, úplně stejně průzračně tyrkysová jako její slavnější kolegyně.

La Mescla – tyrkysový soutok Verdonu a Artuby

Další pasáž je jednou z nejznámějších – Brèche d’Imbert. Brèche je obecné označení pro průrvu nebo trhlinu, takže kdykoliv vede turistická stezka přes něco podobného (třeba v Cantalu, výstup na Puy Mary přes Brèche de Rolland), můžete očekávat příjemné zpestření. Tedy pokud nemáte strach z výšek.

Dnes lze průrvu Brèche d’Imbert překonat celkem snadno, po několika stovkách kovových schodů. Ty jsou nicméně dost příkré a taky úzké, takže pokud se nechcete zabít, nezbyde než jít po vzoru baletek, s vytočenými chodidly.

Pěkně strmé kovové schody přes Brèche d’Imbert

Následuje dlouhá pasáž se střídavým stoupáním a klesáním, na některých místech vysekaná do úbočí, na jiných vedoucí pohodlně podél řeky. Po celou dobu se kocháme výhledy, ať už na řeku nebo naopak nahoru, na horní okraj kaňonu. Pomalu se blížíme ke konci cesty, ale ještě před ním nás čekají dva tunely, které jsou pozůstatky neúspěšného projektu vodní elektrárny ze začátku 20. století. Baterka nutná! Tunely nejsou osvětlené a podklad je místy hrbolatý a kluzký. Ale jako zážitek to stojí za to – tedy pokud se vám podaří do tunelu dostat samostatně, bez dalších turistů okolo.

A jsme na konci! Teď už jen vyšplhat prudkým svahem na parkoviště u Point Sublime, zkontrolovat, jestli se auto mezitím v tom vedru nevypařilo – a nezapomenout se podívat na vyhlídku, na kterou jsme ráno neměli čas. Můžu potvrdit, že vyhlídka je opravdu sublime (=úchvatný, dokonalý).

Point Sublime

Na závěr ještě dodatek k dopravě v okolí kaňonu. Podle dostupných informací přímý autobus mezi oběma konci Martelovy stezky (Point Sublime a Chalet de la Maline) už od sezony 2020 nejezdí. V rámci vylepšení služeb byla zavedena složitější, delší a dražší linka Nebo lépe řečeno, linky dvě – jedna z Rougonu do Palud sur Verdon za 2 EUR a druhá z Palud k Chalet de la Maline za 8 EUR. Oba spoje na sebe „navazují“ (mezera mezi nimi je 30 minut). Takže cesta, která dříve trvala půl hodiny, dnes vyjde na hodinu a je dvakrát dražší. A to se vyplatí, ne?

Vyhlídková silnička po okraji kaňonu vede v několika místech originálními tunely.
Poprvé byly schody přes průrvu Brèche d’Imbert postaveny ve 20. letech minulého století. Veškerý materiál o váze několika tun sem doputoval na zádech lidí nebo mul… První pořádná rekonstrukce pak proběhla až v roce 2012.
Část stezky vede pod masivními převisy. Zatím na nikoho nespadly…

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *